„Delegované preskripci se věnujeme už několik let a probrali jsme ji snad ze všech stran. Dnes ji můžeme považovat za běžnou součást komplexní onkologické péče. Přesto si na otázku ‚Kam dál?‘ netroufám dát jednoznačnou odpověď. Otázek máme možná více než jasných odpovědí,“ uvedla v úvodu prim. MUDr. Kateřina Jirsová z Nemocnice Na Pleši.

„Letos na jaře jsme provedli dotazníkové šetření mezi kolegy z regionálních onkologických center. Sběr dat proběhl od 30. března do 10. dubna 2026, dotazník vyplnilo 24 respondentů, převážně z ambulantních onkologických pracovišť. Ptali jsme se, jak delegovanou preskripci po přibližně dvou a půl letech fungování vnímají, jaké přináší výhody a na jaké bariéry narážejí. Šetření se uskutečnilo za podpory výboru České onkologické společnosti ČLS JEP, pacientské organizace Hlas onkologických pacientů a Asociace inovativního farmaceutického průmyslu. Výsledky jsme již opakovaně představili, proto zmíním jen údaje důležité pro úvahu, kam se posunout dál,“ řekla prim. Jirsová.

Smlouvy existují, pacientů je stále málo

Delegovanou preskripci dnes umožňují smlouvy převážně s VZP ve více než dvaceti ROC. Rozšířilo se i spektrum dostupných léčiv, přesto ale počet takto léčených pacientů zůstává nízký. „I v nejaktivnějších regionálních centrech jde o desítky nemocných. Podle posledních údajů od pojišťoven, které máme ze začátku letošního roku, jich bylo za celé období necelých šest set. Dnes to může být o stovku více, ale za několik let fungování delegované preskripce je to stále velmi málo,“ upozornila prim. Jirsová.

Odpovědi v dotazníku přitom neukazují na zásadní nespokojenost s péčí v ROC. Pacienti oceňují možnost docházet na léčbu blíže domovu a lékaři hodnotí podávání vybraných přípravků jako bezpečné. Administrativa sice představuje zátěž, ale sama o sobě nevysvětluje, proč se delegovaná preskripce využívá tak málo.

Jako jednu z překážek vidí prim. Jirsová kapacity regionálních center a nerovnoměrné uzavírání smluv se zdravotními pojišťovnami. Delegovaná preskripce se dlouho týkala převážně pojištěnců VZP. V roce 2026 se připojily i další pojišťovny, smlouvy však uzavřely jen s vybranými pracovišti. „Vnímám to jako nerovnost v dostupnosti péče. Pomohlo by nám zapojení všech zdravotních pojišťoven,“ uvedla.

Kdo rozhodne o dalších léčivech pro ROC?

Další otázkou je rozsah léčby, kterou lze delegovat. Původní pilotní seznam zahrnoval úzké spektrum přípravků, jež postupně přestávalo odpovídat možnostem moderní onkologie. Loňské rozšíření o novější léčiva pro pacienty s karcinomem prsu a prostaty je proto významným krokem. Právě tyto přípravky nyní patří v Nemocnici na Pleši i v dalších ROC k nejčastěji předepisovaným v rámci delegované preskripce.

Je však nutné vědět, zda je současný seznam konečný. A pokud není, kdo bude rozhodovat o zařazení dalších molekul a podle jakých pravidel. Respondenti by uvítali zejména přípravky s předvídatelnými a dobře zvládnutelnými nežádoucími účinky, používané u častějších diagnóz. Výhodou je možnost perorálního či subkutánního podání. V dotazníku se mezi návrhy objevila například fixní kombinace trastuzumab/pertuzumab, anti-EGFR (cetuximab, panitumumab), inhibitory PARP nebo bevacizumab.

Zdroj: Dotazník na regionální onkologická centra, 2026

Zájem byl také o rozšíření možností dlouhodobé udržovací léčby stabilizovaných pacientů, u nichž se nabízí otázka, zda by nemohli docházet do centra blíže bydlišti. „Netvrdím, že na ni mám hotovou odpověď. Měli bychom se však shodnout, zda a za jakých podmínek je takový postup možný,“ zdůraznila prim. Jirsová a dodala, že při výběru léčiv musí hrát zásadní roli odborná společnost.

Otevřená zůstává i otázka, zda mají být pravidla pro všechny regiony stejná. Podmínky se totiž liší podle sítě poskytovatelů, jejich kapacit i potřeb pacientů. Mělo by každé komplexní onkologické centrum (KOC) společně se spádovými ROC určit, jakou léčbu a následné sledování lze v jeho regionu zajistit? Nebo mají pro všechna pracoviště platit jednotná pravidla? „Pořád mluvíme hlavně o lécích, ale onkologická péče je mnohem širší,“ připomněla prim. Jirsová. Při rozdělování úkolů mezi KOC a ROC je třeba myslet také na dispenzarizaci a další navazující péči.

Sdílení dokumentace a personální podpora regionů

Překážkou spolupráce je podle prim. Jirsové také to, že zdravotníci nemají vždy včas přístup ke všem výsledkům a úplné dokumentaci pacienta. Dohledávání a předávání zpráv zabírá čas lékařům i koordinátorům, prodlužuje další postup a zvyšuje riziko chyb. Bez funkčního elektronického sdílení informací je spolupráce KOC, ROC a praktických lékařů obtížná.

Pozornost si zaslouží i personální situace v regionech. ROC potřebují podmínky pro stabilní práci a vzdělávání lékařů, aby bylo komu péči v dalších letech předat. Pracoviště s jedním, dvěma či třemi lékaři to samo nezajistí. Důležitá je úzká spolupráce se spádovým KOC, případně i personální propojení oběma směry: lékař z ROC může působit také v KOC a lékař z KOC se může podílet na péči v regionu.

O předání pacienta je třeba rozhodnout včas

Koordinátora onkologické péče by prim. Jirsová uvítala nejen v KOC, ale také v ROC. V regionu by mohl pomáhat s rychlým odesláním pacientů do KOC, zejména u diagnóz vyžadujících urychlený postup, a zajistit, aby se včas dostali k multidisciplinárnímu týmu. Stejně důležitá je jeho role při předávání nemocných opačným směrem, z KOC do regionálního centra.

Posouzení multidisciplinárním týmem zůstává základem a je také podmínkou delegované preskripce. Závěr týmu by však měl obsahovat konkrétnější plán další léčby a sledování: které pracoviště zajistí jednotlivé kroky a zda může pacient část péče podstoupit blíže svému bydlišti. Může jít o adjuvantní či delegovanou léčbu nebo o dispenzarizaci po operaci.

„Často slýcháme, že pacient, který zahájí léčbu v KOC, už nechce jinam. Z naší praxe ale víme, že se předání mnohdy vůbec nenabídne,“ upozornila prim. Jirsová. Podnět k delegování podle ní nezřídka přichází až od ROC, které samo požádá o převzetí pacienta. V KOC mezitím péče pokračuje, aniž by někdo znovu posoudil, zda by část léčby nebo sledování nemohl nemocný absolvovat blíže domovu.

Pokud bude regionální pracoviště od počátku součástí jasného plánu, pacient nemusí přesun chápat jako odmítnutí ze strany KOC. Může jej vnímat jako přirozené pokračování péče na spolupracujícím pracovišti. Potřebuje přitom vědět, že bude zajištěna její návaznost a odpovídající kvalita.

„Kapacity ROC nejsou nekonečné, a ne každé centrum může převzít každého pacienta. U mnoha pracovišť však vůle zapojit se více existuje, ať už jde o léčbu, nebo dispenzarizaci,“ uzavřela prim. Jirsová. Rozsah kompetencí ROC, pravidla pro zařazování nových léčiv, smlouvy se všemi pojišťovnami, sdílení dokumentace a aktivnější předávání pacientů z KOC tak zůstávají tématy pro další společnou diskusi.

Zdroj: www.euni.cz