Autorka: MUDr. Vlasta Raušová
Riziko lymfedému po léčbě karcinomu prsu nemusí záviset pouze na rozsahu operace, radioterapii nebo tělesné hmotnosti. Retrospektivní studie u více než 20 000 pacientek ukázala souvislost také s již přítomnými autoimunitními chorobami, včetně revmatoidní artritidy. Chronický zánět by mohl snižovat funkční rezervu lymfatického systému a jeho odolnost vůči poškození při onkologické léčbě.

Lymfedém patří mezi dlouhodobé komplikace léčby karcinomu prsu. Porucha odtoku lymfy vede k chronickému otoku, zánětu a postupným fibrotickým změnám tkání. Pacientky zatěžuje bolestí, omezením hybnosti i opakovanými infekcemi a může výrazně snižovat kvalitu života. K jeho známým rizikovým faktorům patří axilární disekce, radioterapie, chemoterapie a obezita. Nová analýza upozorňuje také na význam imunitní dysregulace.

Autoři vyhodnotili údaje 20 027 dospělých, kteří v letech 2010–2021 podstoupili v jednom onkologickém centru biopsii sentinelové uzliny nebo axilární disekci pro karcinom prsu. Medián sledování dosáhl 61,7 měsíce. Autoimunitní onemocnění bylo před operací zaznamenáno u 1 361 osob (6,8 %). Diagnózy autoimunitních chorob i lymfedému byly určovány podle diagnostických kódů.

Lymfedém se rozvinul u 1 728 pacientů (8,6 %), s mediánem doby do vzniku 17,4 měsíce od operace. Po axilární disekci byl diagnostikován u 28 % pacientek, po biopsii sentinelové uzliny přibližně u 4 %.

Přítomnost autoimunitního onemocnění byla i po zohlednění dalších klinických, demografických a léčebných faktorů spojena s vyšším rizikem lymfedému (HR 1,52; 95 % CI 1,30–1,77; p <0,001), přičemž souvislost byla patrná po obou typech axilárního výkonu. Bylo zaznamenáno zvýšené riziko u revmatoidní artritidy (HR, 1,54), autoimunitní tyreoiditidy (HR, 1,40), Gravesovy choroby (HR, 1,49), roztroušené sklerózy (HR, 1,87), systémového lupus erythematosus (HR, 2,46) a systémové sklerózy (HR, 2,10). Tyto nálezy naznačují, že autoimunitní onemocnění může být nezávislým rizikovým faktorem pro lymfedém související s karcinomem prsu a může přispět ke zlepšení stratifikace rizika.

Revmatoidní artritida byla nejčastějším autoimunitním onemocněním v souboru, přítomným u 1,9 % pacientek. Také u ní analýza prokázala samostatnou asociaci s rozvojem lymfedému po léčbě karcinomu prsu: poměr rizik činil 1,54 (95 % CI 1,15–2,07; p = 0,004). Možné vysvětlení nabízejí dřívější klinické a experimentální práce, které autoři rozebírají v diskusi. V časných fázích revmatoidní artritidy může zánět vyvolávat kompenzační tvorbu lymfatických cév a zvýšení jejich čerpací aktivity. Při chronickém průběhu však byly popsány kolaps lymfatických cév, pokles amplitudy jejich kontrakcí a zhoršená drenáž do uzlin.

Zobrazovací vyšetření v blízké infračervené oblasti u pacientek s revmatoidní artritidou a experimentální modely ukázaly sníženou schopnost odvádět lymfu a menší délku zobrazovaných lymfatických cév navzdory zachované frekvenci kontrakcí. Opakovaný zánět tak může postupně vyčerpávat transportní kapacitu lymfatického systému. Následné poškození při operaci nebo ozáření by pak mohlo snáze vést k rozvoji lymfedému. Jde však o předpokládaný mechanismus, který samotná retrospektivní analýza přímo neověřovala.

Výsledky podporují zohlednění autoimunitní anamnézy při předoperačním poučení, individuálním hodnocení rizika a plánování sledování. Rizikovým pacientkám může prospět pečlivější monitorování a včasné zapojení rehabilitační péče.

Studie ovšem neobsahovala podrobné údaje o aktivitě a závažnosti autoimunitních chorob ani o imunosupresivní léčbě. Nelze proto určit, nakolik pozorovaná souvislost odráží samotné onemocnění a nakolik jeho terapii. Retrospektivní uspořádání a využití diagnostických kódů navíc neumožňují prokázat příčinný vztah. Závěry vyžadují potvrzení v prospektivních multicentrických studiích.

^{Reference: Wagner, B.D. et al. Association between autoimmune diseases and risk of developing breast cancer-related lymphedema. npj Autoimmun. 1, 5 (2026)}