Všechna mezinárodní doporučení (např. NCCN, ASCO,ESMO) vycházející z klinických studií adjuvantní léčbu doporučují a to nezávisle na T N klasifikaci. Z těchto doporučení se následně tvoří i doporučení ČOS v modré knize.
V těchto studiích jsou časná stadia, zvláště pT1, pT2 zastoupena velmi zřídka, ale i v tomto případě, na malých číslech je rozdíl v parametru DFS a mOS značný (ve smyslu léčit či neléčit adjuvancí). Doporučuji si udělat obrázek z publikace: Oettle H, Post S, Neuhaus P et al. Adjuvant chemotherapy with gemcitabine vs observation in patients undergoing curative-intent resection of pancreatic cancer: a randomized controlled trial. JAMA 2007; 297: 267–277. Pro kohortu pT1 a pT2 dohromady byl rozdíl při terapii gemcitabinem ve srovnání s pooperačním sledováním v DFS 48 ku 10 měsícům a mOS 50 ku 27měsýcům ve prospěch adjuvance.
Pokud pacient je ve stavu, že adjuvanci zvládne tak ano, s tím že poslední slovo má pacient. Pokud po operaci není v dobrém stavu, tak ne.
Data na pTis a adjuvanci nejsou k dispozici.

Obecně bych se řídil stavem a preferencí pacienta. Pokud je to hraniční s ohledem na stav a pacient je k léčbě motivován, tak bych začal v redukci a dle tolerance bych se blížil plné dávce. Pokud pacient není schopen s ohledem na celkový stav zahájit adjuvanci do 8-12 týdnů od operace, jen bych sledoval.

Podporuji podání adjuvantní léčby i v tomto nízkém stadium, pokud bude možné zahájit s ohledem na stav pacienta do 12 týdnů od operace, u takto mladé pacientky je naléhavost radikální léčby a předpoklad přijatelné tolerance v převaze.

Zejména pro mladý věk a radikální výkon by adjuvance vhodná byla, ale rozhodnout by měl celkový stav nemocné. Pokud je skutečně po pooper.komplikacích v dobrém, podal bych ji, pokud ne a hrozilo by jeho zhoršení, spíše bych ji po domluvě nedal.