Dobře fungující onkologická péče by měla pacienta bezpečně provést celou cestou systémem, aniž by mezi jednotlivými pracovišti bloudil, opakoval již provedená vyšetření nebo zbytečně cestoval za péčí, kterou může bezpečně dostat blíže svému bydlišti. Jak zdůraznila prim. MUDr. Jana Katolická, Ph.D., z Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně, komplexní onkologická centra (KOC) a regionální onkologická centra (ROC) mají rozdílné, ale vzájemně se doplňující role.

Podmínkou skutečně funkční spolupráce jsou jasně definované kompetence a odpovědnost, sdílení informací a léčebných plánů, zapojení regionálních lékařů do multidisciplinárních týmů, koordinace péče i dostatečné personální a finanční zajištění. Hlavním měřítkem úspěchu přitom musí zůstat samotný pacient.

Pacient se nesmí v systému „motat v kruhu“

Smyslem spolupráce KOC a ROC je podle prim. Katolické především vytvořit pro pacienta srozumitelnou a plynulou cestu péčí. „Chtěla bych poukázat na potřeby a bariéry právě proto, aby pacienti nechodili tam a zpátky a nemotali se někde v kruhu, ale našli správnou cestu ke správné péči a svého lékaře, kterému budou důvěřovat,“ uvedla v úvodu.

Komplexní onkologické centrum by podle ní mělo být především garantem péče o komplikované pacienty, multidisciplinárního rozhodování a vysoce specializované chirurgické léčby, jejíž význam v současné onkologii narůstá. Do kompetencí KOC patří také molekulární a genetická diagnostika, léčba vzácných a komplikovaných nádorových onemocnění, zavádění nových léčebných metod a klinická hodnocení.

Regionální onkologická centra by naopak měla poskytovat péči, kterou lze bezpečně zajistit v regionu. Jde zejména o aplikaci standardní systémové léčby podle závěru multidisciplinárního týmu, podpůrnou péči a dispenzární kontroly. Důležitá je rovněž návaznost péče u nemocných v preterminálním a terminálním stadiu, včetně symptomatické a paliativní péče.

Hlavním měřítkem úspěchu je pacient

„Hlavním měřítkem úspěchu je pacient,“ zdůraznila prim. Katolická. Dobře fungující systém by měl pro nemocného znamenat, že ví, kde se má léčit a kdo jeho léčbu vede. Neměl by opakovaně absolvovat stejná vyšetření ani cestovat do KOC kvůli každému jednotlivému úkonu. Současně musí mít rychlý přístup ke specialistovi, dostávat konzistentní informace bez ohledu na to, zda se právě nachází v KOC, nebo ROC, a mít zajištěnou kontinuitu léčby, včetně podpůrné a paliativní péče.

Kvalita spolupráce mezi KOC a ROC by proto měla být měřitelná. Vhodné jsou společné indikátory, které budou hodnotit například dostupnost, kontinuitu a celkovou kvalitu péče i její organizaci. Nejde tedy pouze o to, zda formálně existuje síť pracovišť, ale zda v ní pacient skutečně dostává koordinovanou a navazující péči.

Moderní léčba vyžaduje vzdělávání regionálních týmů

Jednou z důležitých podmínek decentralizace je podle prim. Katolické vzdělávání. Přesun moderní systémové léčby do regionů totiž neznamená pouze to, že ROC dostane možnost nový přípravek aplikovat. Lékaři, kteří byli dlouhodobě zvyklí především na chemoterapii, potřebují získat zkušenosti s toxicitou moderních léčebných modalit, imunoterapií i cílenou léčbou a možnost konzultovat komplikované pacienty. Vzdělávání se navíc netýká pouze lékařů, ale také středního zdravotnického personálu.

Významnou vzdělávací úlohu mohou mít multidisciplinární týmy, do nichž by měli být zapojeni také lékaři z ROC. „Multidisciplinární tým je velmi dobrá škola,“ uvedla prim. Katolická. Setkání různých odborností podle ní umožňuje i zkušenému onkologovi podívat se na konkrétního nemocného z jiného úhlu a případně přehodnotit postup, který původně považoval za správný.

Koordinátor musí propojovat KOC s regionem

Významné místo v systému má rovněž koordinátor péče. Jeho působení by však nemělo končit uvnitř komplexního onkologického centra. „Koordinátor určitě své místo má, ale je potřeba myslet na to, že musí mít návaznost i na regionální onkologické centrum,“ zdůraznila prim. Katolická.

Jako příklad uvedla Jihomoravský kraj, kde působí krajský koordinátor, na kterého se mohou obracet také regionální onkologická centra. Právě takové propojení může podporovat kontinuitu léčby, návaznost diagnostiky, sdílení léčebných plánů a zdravotnické dokumentace. Současně by měla být jasně definována pravidla předávání pacientů mezi KOC a ROC.

Péče blíže bydlišti má i socioekonomický význam

Dostupnost regionální onkologické péče má podle prim. Katolické význam nejen medicínský, ale také sociální a ekonomický. Sama jeden den v týdnu pracuje v regionálním onkologickém centru a v praxi pozoruje dvě významné skupiny nemocných, pro které je péče blíže bydlišti obzvlášť důležitá. Jednou jsou starší pacienti, pro něž může být pravidelné cestování do KOC zatěžující. Druhou představují nemocní, kteří během onkologické léčby nadále aktivně pracují.

„Jsou to opravdu pacienti, kteří jsou aktivní ve svém běžném i společenském životě, ale také hodně aktivní v práci,“ upozornila. Nutnost opakovaně cestovat do vzdáleného KOC pro ně může znamenat významnou komplikaci. Dostupnost péče je proto třeba posuzovat také z tohoto socioekonomického pohledu.

Bariéry spolupráce KOC a ROC

Mezi KOC a ROC však existuje řada bariér.

Zdroj: Katolická, prezentace, Plzeň, 22.9.2026

Významné jsou především komunikační a technologické překážky. Nemocnice používají rozdílné informační systémy a různé technologické vybavení, elektronické propojení není dostatečné a značná část zdravotnické dokumentace se stále předává v písemné podobě. Výsledkem může být, že lékař nemá při rozhodování k dispozici všechny potřebné informace o pacientovi.

Další bariéry jsou organizační. Každé KOC i ROC má vlastní způsob organizace práce a kompetence jednotlivých pracovišť nejsou vždy jednoznačně definovány.

Prim. Katolická tuto komplikovanost demonstrovala na běžné cestě pacienta z ROC k posouzení multidisciplinárním týmem v KOC. Lékař v ROC pacienta diagnostikuje, sepíše zprávu a odešle ji do KOC k projednání multidisciplinárním týmem. KOC následně vytvoří vlastní dokumentaci, případ připraví k multidisciplinárnímu posouzení, stanoví závěr a předá jej zpět do ROC. Regionální centrum zajistí a zahájí terapii a v jejím průběhu opět připravuje zprávy pro KOC, například při progresi onemocnění. „Takhle se pořád motáme v tom, že si předáváme celou řadu informací, které neustále sepisujeme a předáváme,“ popsala prim. Katolická každodenní praxi.

Kdo v daném okamžiku za pacienta odpovídá?

S předáváním pacienta souvisí další zásadní otázka ‑ jasně definovaná odpovědnost. Pokud KOC prostřednictvím multidisciplinárního týmu doporučí léčebný postup a pacienta předá do ROC, musí být zřejmé, kdo nemocného v daném okamžiku skutečně vede a za co jednotlivá pracoviště odpovídají.

Výstupem z multidisciplinárního týmu by proto podle prim. Katolické neměl být pouze léčebný plán. Součástí předání by mělo být rovněž jednoznačné vymezení podmínek a odpovědnosti pracoviště, které bude pacienta následně léčit.

Personální situace může být do budoucna jednou z největších bariér

Samostatným problémem je personální zabezpečení regionálních onkologických center. „V tom máme problém všichni,“ konstatovala prim. Katolická. Zkušenost z jižní Moravy podle ní ukazuje, že spolupráce mezi KOC a ROC může být nastavena velmi dobře, přesto mohou regionální pracoviště trpět nedostatkem personálu, včetně středních zdravotnických pracovníků, přičemž míra pracovního přetížení se mezi jednotlivými pracovišti liší. Tento problém může být v budoucnu ještě výraznější v souvislosti s generační obměnou zdravotníků.

K tomu se přidávají finanční bariéry. Jednotlivá ROC mají rozdílné smluvní podmínky se zdravotními pojišťovnami a nasmlouvání delegované péče pro ně může být komplikované. Finanční otázka se přitom netýká pouze úhrady samotné léčby, ale také personálu, jehož ohodnocení nemusí být v některých regionálních centrech dostatečné.

Dobrá vůle jednotlivých lékařů sama o sobě nestačí

Spolupráci mezi komplexními a regionálními onkologickými centry v Jihomoravském kraji hodnotí prim. Katolická velmi pozitivně. Současně však upozornila na její slabinu: současný model je stále do značné míry založen na osobním nasazení a dobré vůli jednotlivých lékařů, kteří pravidelně dojíždějí pracovat do regionálních onkologických center.

Do budoucna proto bude nutné vytvořit stabilní personální zázemí a podmínky, které budou lékaře k práci v regionech motivovat. „Bylo by dobré vytvořit takové personální zázemí, aby lékaři, kteří tam přicházejí, byli motivováni, aby je práce v regionálním onkologickém centru bavila a přinášela jim radost,“ uzavřela prim. Katolická.

Zdroj: www.euni.cz