S rostoucí incidencí, a ještě rychleji se zvyšující prevalencí nádorových onemocnění bude narůstat také tlak na kapacity komplexních onkologických center (KOC). Jednou z cest, jak zajistit dostupnost a včasnost péče, je její promyšlená decentralizace a užší spolupráce KOC s regionálními onkologickými centry (ROC). Jak ve své přednášce zdůraznila doc. MUDr. Zuzana Bielčiková, Ph.D. (Onkologická klinika VFN a 1. LF UK v Praze, Nemocnice Na Františku v Praze), regionální centra mohou převzít část delegované péče a významnou úlohu mají také v dispenzarizaci pacientů.

Jejich síť by však neměla vznikat živelně. Rozhodovat by měla geografická dostupnost KOC, velikost spádové oblasti, kapacita a personální zajištění jednotlivých pracovišť i předpokládaný vývoj počtu onkologických pacientů.

Decentralizace jako odpověď na rostoucí kapacitní nároky

Doc. Bielčiková se problematikou organizace onkologické péče zabývá také jako členka pracovní skupiny na Fakultě biomedicínského inženýrství ČVUT, kde působí jako medicínská konzultantka. Ve své přednášce se však zaměřila především na decentralizaci onkologické péče a úlohu regionálních onkologických center. Sama se označila za zastánkyni decentralizace právě proto, že má zkušenost s prací v exponovaném komplexním onkologickém centru.

Regionální péče může podle ní pomoci v několika zásadních oblastech. Jednou z nich je kapacita KOC, která bude s rostoucí incidencí zhoubných nádorů vystavena stále většímu tlaku. Jednotlivá centra se přitom liší velikostí spádové oblasti i personálními možnostmi. „Byla bych moc ráda, aby KOC měla spravedlivou zátěž ‑ ne co se týče počtu pacientů, ale třeba počtu pacientů na jednoho lékaře,“ uvedla. ROC mohou zároveň přispět ke zkrácení doby do zahájení léčby, zejména u časově kritických diagnóz, a zlepšit dostupnost péče pro nemocné.

Ještě rychleji však narůstá prevalence nádorových onemocnění a regionální centra proto nebudou potřebná pouze pro delegovanou léčbu, ale také pro dlouhodobé sledování pacientů. Právě dispenzarizace představuje významnou část péče, která již dnes zatěžuje kapacity KOC. Užší spolupráce komplexních a regionálních center může mít navíc další efekt ‑ zvýšit atraktivitu práce v regionální onkologii a přispívat k odbornému rozvoji tamních lékařů. Prospěšná je podle doc. Bielčikové i opačná zkušenost, tedy možnost lékařů z KOC působit také mimo komplexní centrum.

Kolik regionálních center skutečně potřebujeme?

Potřebu regionální onkologické péče nelze podle doc. Bielčikové odvozovat pouze od administrativně stanovených podmínek nebo ochoty zdravotních pojišťoven. Do rozhodování vstupuje velikost kraje, prostorová a personální kapacita KOC, jeho geografická dostupnost i kvalita poskytované péče v KOC a ROC. A především je nutné počítat s dalším růstem incidence a prevalence nádorových onemocnění.

Odborná společnost se již do značné míry shoduje na tom, kteří pacienti by mohli být do regionálních center delegováni. Nyní je potřeba definovat funkční síť KOC a ROC, popsat modely, které již dobře fungují, přenést jejich principy do oblastí, kde spolupráce zatím optimální není, a stanovit pravidla bezpečné delegace pacientů. Do budoucna přitom mohou vzniknout různé úrovně ROC podle jejich kapacit a kompetencí.

V České republice je ve 14 krajích celkem 16 KOC a 23 ROC. Regionální centra chybějí v pěti krajích, a to kraji Plzeňském, Ústeckém, Zlínském, Pardubickém a Karlovarském. Samotný počet však podle doc. Bielčikové neodpovídá na otázku, zda je síť ROC dostatečná. Rozhodující je, kde centra leží, jak velkou populaci obsluhují a jak dostupné je z dané oblasti nejbližší KOC.

Současný stav

Zdroj: Bielčiková, prezentace, Plzeň, 22.9.2026

Geografie ukazuje, kde mají ROC největší význam

Přednášející proto analyzovala mapu spádových oblastí jednotlivých KOC a zaměřila se na přechodové oblasti mezi nimi. Jako příklady vhodně umístěných ROC uvedla centra v Jihočeském a Jihomoravském kraji a také Kolín. Samotná poloha v přechodové oblasti ale ještě neznamená, že právě tam regionální centrum nutně chybí. Do úvahy je třeba vzít také počet obyvatel využívajících jeho služby a vzdálenost od nejbližšího KOC.

Největší spádovou populaci mají ROC v Havířově, Šumperku a Kladně. Z hlediska vzdálenosti od KOC se jedná o jihočeská centra ve Strakonicích a Táboře a jihomoravská pracoviště ve Znojmě, Břeclavi a Hodoníně. „Z mého pohledu mají největší význam regionální centra, která nahrazují možnost lidí dostat se do komplexního centra. Zvláštní význam tedy mají ROC, která obsluhují větší region a současně leží ve značné vzdálenosti od KOC,“ vysvětlila doc. Bielčiková.

V další analýze se doc. Bielčiková zaměřila přímo na časovou dostupnost komplexních center a na oblasti, z nichž cesta do KOC přesahuje 60, respektive 90 minut. Pokud se od nich odečetly regiony, kde již ROC část nedostupnosti kompenzuje, zůstalo několik území, která podle ní zasluhují pozornost: Šumava, Český les, česko‑moravské pomezí, Jeseníky a část Nymburska. Při porovnání s pěti kraji bez ROC se problém výraznější geografické nedostupnosti týká zejména Plzeňského a Pardubického kraje.

Vedle geografické dostupnosti je klíčová kapacita regionálních i komplexních center, a především jejich personální zázemí. Důležitý je také počet skutečně delegovaných pacientů. „Současný systém funguje, ale zatím ne ideálně, a počty pacientů předávaných do ROC jsou nízké, zdůraznila doc. Bielčiková.

Regionální centrum přitom potřebuje dostatečný objem pacientů také proto, aby si jeho tým udržoval a dále rozvíjel potřebnou erudici. Počet léčených pacientů se tak do určité míry stává i ukazatelem kvality. Pro plánování sítě je proto podle přednášející zásadní, aby bylo možné budoucí personální potřeby i počty pacientů předvídat. Ideální by bylo mít k dispozici například pětileté predikce ÚZIS, které by ukázaly, kolik pacientů lze očekávat v jednotlivých regionech a jaké kapacity budou centra potřebovat.

Delegace musí stát na spolupráci KOC, ROC a koordinátorů

Při předávání pacienta mezi komplexním a regionálním centrem mají důležitou úlohu také koordinátoři péče. Nezbytná je úzká spolupráce KOC a ROC, ideálně s využitím multidisciplinárních týmů. Delegace nemá být pouhým předáním nemocného z jednoho pracoviště na druhé, ale jasně nastaveným procesem s definovanými kompetencemi a odpovědností jednotlivých článků systému.

Praha je specifická: pacienti si centra vybírají

Samostatnou kapitolu představuje Praha, kde funguje několik komplexních onkologických center a spádovost je podstatně méně jednoznačná. Pacienti navíc do metropole přicházejí i z dalších oblastí, zejména z Ústeckého kraje; specifické jsou také přesahy z Libereckého či Karlovarského kraje.

Z dat, která měla doc. Bielčiková k dispozici, vyplynulo, že pražská centra si svou předpokládanou spádovou oblast „udrží“ pouze přibližně z poloviny. Pacienti tedy zdaleka automaticky nenavštěvují centrum, které by jim podle spádového rozdělení příslušelo. „Oni si vždycky chtějí asi vybírat,“ komentovala tuto skutečnost.

Zdroj: Bielčiková, prezentace, Plzeň, 22.9.2026

Spádovost přesto považuje za užitečný nástroj především tam, kde kapacity nestačí. Princip formulovala jednoduše: pokud má centrum dostatečnou kapacitu, může přijímat pacienty i mimo svůj přirozený region. Pokud však kapacitu nemá a nedokáže zajistit zahájení léčby v potřebném časovém intervalu, mělo by přednostně pečovat o nemocné ze své spádové oblasti.

Ani spolupráce pražských KOC s regionálními pracovišti se přitom neřídí vždy čistě geografickou logikou. V okolí Prahy působí ROC v Kladně, na Pleši, v Benešově a Kolíně, jejich vazby na jednotlivá komplexní centra však mohou vycházet z již existující spolupráce a nemusí vždy odpovídat tomu, co by naznačovala mapa. Podle doc. Bielčikové to samo o sobě nemusí být špatně.

5 doporučení pro efektivní decentralizaci 

1. V regionech s více KOC by měla být péče koordinována i s ohledem na spádovou odpovědnost a teprve následně by jednotlivá pracoviště měla navyšovat své kapacity.

2. Pro racionální plánování by bylo vhodné, aby ÚZIS zveřejňoval objem poskytované péče, objem péče dle bydliště a objem delegované péče a dále také predikce alespoň na pět let dopředu a poměr predikovaného objemu k dostupné personální kapacitě KOC.

3. Stejně důležité je jasně určit odpovědnost (lékař, koordinátor) při delegaci pacienta mezi KOC a ROC. Regionální centra navíc nelze vnímat jen jako místa, kam bude přenesena část protinádorové léčby; ROC jsou důležitá zejména pro sledování pacientů a pro dispenzarizaci.

4. Nová ROC by proto měla vznikat na základě predikovaných budoucích potřeb, nikoli pouze podle momentální situace. Současně by měla být hodnocena nejen kvalita KOC, ale také regionálních center ‑ například podle počtu léčených a delegovaných pacientů, preskripce či fungování společných multidisciplinárních týmů. ROC se může aktivně podílet na diagnostice zhoubných nádorů a přispívat k časnému zahájení léčby.

5. Úhrada následuje pacienta: delegovaná aplikace musí být hrazená ROC, aniž by snižovala úhradu KOC za komplexní péči. Objem delegované péče by neměl být limitován chybějícími úhradami ZP.

Zdroj: www.euni.cz