S rostoucím počtem onkologických pacientů a stále komplexnější diagnostikou a léčbou nabývá na významu koordinace péče. Jejím smyslem není pouze rychlejší objednávání vyšetření, ale především zajištění plynulé cesty pacienta od prvního podezření přes diagnostiku a léčbu až po následnou péči. Jak ve své přednášce upozornila doc. MUDr. Hana Študentová, Ph.D., z Onkologické kliniky Fakultní nemocnice Olomouc, právě při přechodu mezi jednotlivými odbornostmi a zdravotnickými zařízeními mohou vznikat významné prodlevy.

FN Olomouc proto připravila vlastní projekt koordinace péče, jehož cílem je zkrátit dobu do zahájení léčby, zlepšit mezioborovou komunikaci a zabránit tomu, aby pacient v systému zůstal bez jasně stanoveného dalšího postupu.

Kde se pacient v systému ztrácí

Onkologická klinika FN Olomouc přijímá přibližně 2 500 nových pacientů ročně. Klinický či radiační onkolog se přirozeně soustředí především na léčbu konkrétního nemocného ‑ volbu optimálního postupu, načasování terapie a následné kontroly. Problém však může vzniknout ještě předtím, než se pacient k onkologovi vůbec dostane. „Někteří pacienti se v systému ztratí. K potřebné péči se dostanou pozdě, nebo se k ní nedostanou vůbec,“ upozornila doc. Študentová.

Kritickými místy bývají zejména přechody mezi praktickým lékařem, ambulantním specialistou a nemocnicí. Každý z nich vyřeší svou část problému, ale nikdo nemusí převzít odpovědnost za celou cestu pacienta. Nemocný například doputuje k urologovi, který provede biopsii, avšak další vyšetření potřebná ke stanovení rozsahu onemocnění již nejsou včas objednána. Čas přitom běží a od prvního podezření na nádor až k zahájení léčby může uplynout i pět měsíců.

Rozdíly v rychlosti péče dokládají také údaje Portálu ukazatelů kvality zdravotních služeb o době do zahájení léčby pacientů s karcinomem plic (C34). Zatímco někteří pacienti začnou být léčeni do čtyř týdnů, jiní čekají déle než dvanáct týdnů, přičemž rozdíly jsou patrné také mezi jednotlivými komplexními onkologickými centry.

Organizace péče by měla vycházet z cesty pacienta, nikoli ze struktury nemocnice

Význam koordinace bude podle doc. Študentové dále narůstat. Počet onkologických pacientů se zvyšuje a personalizovaná medicína přináší stále širší spektrum diagnostických i terapeutických možností. Péče je současně rozdělena mezi větší počet odborností a pracovišť, je časově citlivá a vyžaduje rychlé sdílení velkého množství informací.

Organizace by proto měla vycházet především z potřeb a cesty konkrétního pacienta, nikoli ze struktury nemocnice či pouze z dostupnosti jednotlivých vyšetření a ambulancí. „Nemocný by měl v daný okamžik dostat péči, která pro něj představuje nejlepší dostupnou možnost. Cesta pacienta by tedy neměla být určována jen tím, kdy se v konkrétní nemocnici uvolní CT nebo jaký je nejbližší volný termín v onkologické ambulanci,“ zdůraznila.

Koordinace neznamená pouhé stisknutí „červeného tlačítka“

Koordinaci nelze chápat jako jednoduché „červené tlačítko“, jehož stisknutím se aktivuje koordinátor a problém je vyřešen. V praxi má několik fází:

K1: zahrnuje období před vstupem pacienta do velké nemocnice, tedy zejména péči praktických lékařů a ambulantních specialistů; nemocnice může tuto část cesty ovlivnit jen omezeně, přesto je třeba hledat možnosti, jak příchod pacienta k potřebné diagnostice urychlit

K2: začíná po stanovení diagnózy, a právě zde má nemocnice největší možnost celý proces ovlivnit

K3: představuje péči po úspěšné onkologické léčbě a jejím cílem nemá být pouze přežití nemocného

„Nechceme, aby se pacient pouze dožil konce léčby s trvalým omezením; chceme mu pomoci vrátit se co nejblíže životu, který vedl před diagnózou,“ uvedla doc. Študentová.

FN Olomouc připravila vlastní projekt koordinace péče

Právě na tato slabá místa reaguje projekt koordinace péče ve Fakultní nemocnici Olomouc. Jeho hlavními cíli jsou zkrácení doby do zahájení léčby, zlepšení komunikace mezi jednotlivými odbornostmi a snížení počtu pacientů, kteří se při průchodu systémem ztratí. Současně má zajistit, aby po diagnostice provedené ve FN Olomouc následoval jednoznačný léčebný plán a nemocný nezůstal bez návaznosti další péče.

Model koordinace ‑ stávající stav

Projekt nezačíná samotným náborem koordinátorů, ale analýzou výchozího stavu. Nejdříve je nutné podrobně zmapovat cestu pacienta a určit místa, v nichž vznikají prodlevy. Teprve na základě těchto zjištění lze nastavit a standardizovat konkrétní koordinační postupy. Součástí projektu proto musí být také rozhodnutí, kolik koordinátorů nemocnice potřebuje, kde budou působit, jaké budou mít kompetence a jakým způsobem se k nim budou dostávat potřebné informace.

Doc. Študentová uvedla, že projekt je zatím v počáteční fázi. K dispozici jsou již analýzy dat týkající se karcinomu pankreatu a urologických nádorů, samotný převod získaných poznatků do každodenní praxe je však náročnější. S vedením nemocnice je třeba vyřešit počet a rozmístění koordinátorů, přesně definovat jejich pracovní náplň a současně nastavit financování i motivaci.

„Když se mě zeptáte, v jaké fázi jsme, odpovím, že stále na začátku,“ konstatovala doc. Študentová. Přestože FN Olomouc již disponuje prvními analýzami, nyní stojí před náročnějším úkolem ‑ převést získaná zjištění do každodenní praxe. „O koordinaci se hezky mluví, ale její zavádění někdy bolí,“ vystihla praktickou stránku celého procesu.

Koordinátor jako spojka mezi lékaři, pacientem a jednotlivými obory

Praktické zkušenosti už ukazují, jakou úlohu může koordinátor plnit. Ve FN Olomouc funguje jako důležitá spojka také pro lékaře z okolních pracovišť. Ti se s každým dotazem nemusejí obracet přímo na onkology, ale mohou kontaktovat koordinátora, který zná zaměření jednotlivých lékařů, orientuje se v dostupných termínech a dokáže rozpoznat pacienty, kteří potřebují přednostní vyšetření. Pokud si není jistý, situaci konzultuje s lékařem. Potenciál koordinace přitom podle doc. Študentové přesahuje samotnou onkologii; uplatnit se může například u iktové péče, v jednodenní chirurgii nebo psychosociální péči.

Koordinátor může zároveň převzít řadu organizačních úkolů, které dnes zatěžují lékaře a sestry ‑ domlouvání termínů, objednávání vyšetření nebo předávání informací. I když některé z těchto činností nemusí představovat koordinaci v úzkém slova smyslu, jejich přesun na koordinátora uvolňuje čas zdravotnických pracovníků pro vlastní péči o nemocné. „Lékařů ani sester však není nadbytek a čas, který věnují telefonování a administrativě, jim chybí při péči o pacienty,“ upozornila přednášející. Koordinátor se tak může stát skutečnou spojkou mezi pacientem, lékařem a jednotlivými odbornostmi.

Důležitá je vazba na multidisciplinární týmy

Nedílnou součástí koordinované onkologické péče je propojení s multidisciplinárními týmy. Úspěšnost koordinace proto nelze hodnotit pouze podle počtu kontaktů pacienta s koordinátorem. Podstatné je sledovat dostupnost péče napříč jednotlivými diagnózami a stadii onemocnění a také podíl pacientů, kteří projdou multidisciplinárním posouzením. Údaje o vykazování multidisciplinárních týmů jsou již dostupné pro jednotlivá centra a diagnózy, například nádory močového měchýře a ledvin.

Data FN Olomouc ukazují, že právě zde zůstává značný prostor ke zlepšení. U sledovaných diagnóz je posouzení multidisciplinárním týmem vykázáno přibližně u poloviny pacientů, zatímco podíl nemocných s vykázaným kontaktem s koordinátorem je ještě podstatně nižší. „Na vlastních datech vidíme, že jsme přibližně v polovině cesty,“ uvedla doc. Študentová. Dalším krokem proto bude podrobně analyzovat cestu těchto pacientů, zjistit, odkud přicházejí a proč část z nich multidisciplinárním posouzením neprojde.

Zavedení koordinace vyžaduje i změnu fungování nemocnice

Budování funkčního systému koordinace naráží rovněž na praktické překážky. Nemocniční prostředí bývá konzervativní, a ne všichni jsou připraveni měnit zavedené postupy; určitou roli může hrát také profesní rivalita. Dosud navíc chybí jednotnější metodické vedení, dostatečné personální zajištění a jasně definovaná pravidla pro práci koordinátorů. Systém se proto zatím do značné míry rozvíjí živelně.

Přes všechny překážky však doc. Študentová zůstává optimistická. Smyslem změn není vytvářet další administrativní strukturu, ale odstranit slabá místa na cestě nemocného a propojit jednotlivé části péče tak, aby pacient dostal správnou léčbu včas a nezůstal mezi jednotlivými odbornostmi bez jasné návaznosti. „Věřím, že společně najdeme cestu k nastavení takové koordinace, která bude pro pacienty skutečným přínosem,“ uzavřela.

Zdroj: www.euni.cz