Karcinomy prsu u mužů bývají často hormonálně dependentní, což potvrzuje i uvedená kazuistika. Prognostické i prediktivní faktory jsou prakticky totožné, jako u karcinomu prsu žen. Vzhledem k primární pozitivitě axillárních uzlin a rozměru tumoru většímu než 3 cm, bych se po selhání TX přiklonila k podání chemoterapie a bisfosfonátů, současně bych zvážila též možnost hormonální kastrace. Vzhledem k věku pacienta bych dala zřejmě přednost kastraci chirurgické. V případě nesouhlasu pacienta bych vyčkala efektu CHT a bisfosfonátů a případně přešla na IA + LHRH analoga.

Ke generalizaci do skeletu došlo v době hormonální terapie tamoxifenem, proto, a vzhledem k pohlaví pacienta, bych zahájila léčbu chemoterapií s bisfosfonáty, po dosažení nejlepšího efektu nebo toxicity bych uvážila udržovací hormonální léčbu ( analoga LHRH nebo kastrace + IA či faslodex) a pokračovala v bisfosfonátech.

Onemocnění je hormonálně dependentní a diseminací je postižen skelet, tedy oblast méně citlivá k chemoterapii (spíše by vyžadovala podání taxanu) a obvykle jen pomalu progredující, zřejmě proto na rozdíl od postižení vnitřních orgánů nebyl doložen větší benefit související s podáním této léčby, chemoterapii bych tedy neindikoval. Celkové přežití by neovlivnila a lze očekávat její zařazení v budoucnosti. Jako první krok bych doporučil změnu hormonoterapie na AI plus/minus LH-RH analog, samozřejmě se zajištěním bisfosfonátem.